Důvodnost či nedůvodnost omluvy u ústního jednání ve správním řízení ?
Podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích") koná správní orgán v prvním stupni o přestupku ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Posouzení toho, zda je omluva
obviněného z přestupku náležitá, však mnohdy může v praxi činit nemalé obtíže. Ve svém následujícím příspěvku bych proto chtěl čtenáře seznámit s některými významnými rozsudky správních soudů, které se touto problematikou podrobněji zaobírají.
Včasnost omluvy
Základním předpokladem náležité omluvy obviněného z přestupku (dále jen "obviněný") je její včasnost. Omluva musí být učiněna bez zbytečného odkladu poté, co se obviněný o nemožnosti zúčastnit se ústního jednání v plánovaném termínu dozví. V opačném případě by omluva nemusela být ze strany správního orgánu akceptována, i pokud by byla odůvodněna důležitými důvody.[1] Zpravidla se tak musí stát s dostatečným časovým předstihem před plánovaným termínem ústního jednání, avšak v určitých výjimečných případech může být omluva učiněna i dodatečně.
Nejvyšší správní soud k tomu uvedl, že z ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a § 59 správního řádu "nelze dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Obecně proto náležitou nebo bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná s určitým odstupem času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu." [2] Je
tedy rozhodující, zda v konkrétním případě existovala natolik závažná překážka, která by obviněnému bránila omluvit se ještě před plánovaným termínem ústního jednání. V posuzovaném případě obviněný prokázal, že se tři dny před plánovaným termínem ústního jednání stal práce neschopným. Obviněný byl po celou dobu
upoután na lůžku v místě svého bydliště, kde nedisponoval telefonem, faxem a ani internetovým připojením, které má pouze ve svém zaměstnání. Omluvu pak učinil hned následující pracovní den po skončení pracovní neschopnosti. V tomto případě tedy předchozí omluvu nebylo z objektivních příčin možno učinit předem
a jedná se tak o náležitou omluvu ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích.
Důvodnost omluvy
Včasnost omluvy však není jediným požadavkem kladeným na náležitou omluvu podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Tato omluva musí být dále odůvodněna důležitými důvody. Zda se v konkrétním případě o důležitý důvod pro omluvu jedná, posoudí správní orgán v rámci správního uvážení, které je vždy limitováno principy demokratického právního státu.
Důvodnost omluvy správní orgán posuzuje i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Nejvyšší správní soud k problematice posuzování důvodnosti omluvy konstatoval, že "důležitost důvodu omluvy obviněného z přestupku a jeho zástupce (advokáta) z neúčasti u ústního jednání je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba od zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek, zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá obstrukční snaha či potřeba obviněné z
přestupku nebo jejího zástupce působit průtahy v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku apod." V případě první omluvy z ústního jednání proto bývají správní orgány při posuzování její důvodnosti zpravidla benevolentnější.
Důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního ústního jednání, již ale nemusí být dostatečný i pro jeho další přeložení.[5] Vzhledem k relativně krátké prekluzivní jednoroční lhůtě, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost pachatele za přestupek, je tak v případě tzv. sériových omluv správní orgán oprávněn klást na každou další omluvu obviněného z přestupku přísnější požadavky. Je vhodné, aby o tom správní orgán obviněného v rámci opakovaných předvolání poučil.
Pokud správní orgán posoudí omluvu obviněného jako nedůvodnou, nemá povinnost jej o tom vyrozumět a ani jej vyzývat k doplnění důvodů, pro které se omlouvá. Obviněný by se tedy měl včas zajímat o to, zda byla jeho omluva posouzena správním orgánem jako včasná a důvodná, aby předešel případným nepříjemným překvapením.[6] Aktivní přístup obviněného a jeho snaha dohodnout se se správním orgánem včas na novém termínu ústního jednání může být pro správní orgán významným ukazatelem, že se ze strany obviněného v posuzovaném případě nejedná o záměrné obstrukční jednání.
Omluva ze zdravotních důvodů
Asi nejčastějším důvodem pro omluvu obviněných z ústního jednání jsou zdravotní důvody. Předně je nutné upozornit na to, že ne každá zdravotní indispozice obviněného může být náležitou omluvou pro jeho neúčast na ústním jednání. Nejvyšší správní soud tak např. neuznal jako náležitou omluvu obviněného, který se z účasti na ústním jednání omluvil s tím, že po pádu z koně utrpěl dva dny před plánovaným termínem ústního jednání bolestivou zlomeninu zápěstí.[7] Jakkoliv je dle Nejvyššího správního soudu zlomenina zápěstí nepříjemným zraněním, nemůže být považovaná za důležitý důvod, který opravňuje obviněného nedostavit se k ústnímu jednání. Od zranění v posuzovaném případě uplynul více než jeden den a lékařská zpráva neobsahovala žádné omezení, co se týče pohybu pacienta, ani nepředepisovala klid na lůžku. Nejvyšší správní soud současně shledal jako bezpředmětné, že obviněný v důsledku úrazu nemohl řídit automobil, neboť z místa svého bydliště se mohl na místo konání ústního jednání vcelku pohodlně dopravit veřejnou dopravou.
Jestliže tedy zdravotní indispozice obviněného nemá za následek omezení jeho pohybu, které mu brání dostavit se na ústní jednání (typicky např. v případě karantény, hospitalizace, klidového režimu na lůžku), nejedná se o důležitý důvod, který by omlouval neúčast obviněného na ústním jednání.
Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno ohledně prokázání důležitého důvodu je v případě omluvy na obviněném, je na něm, aby nemožnost dostavit se na ústní jednání v důsledku zdravotní indispozice prokázal. Jako náležitá omluva proto neobstojí pouhá blanketní omluva "ze zdravotních důvodů." Jedná se o případy,
kdy obviněný zašle správnímu orgánu omluvu z ústního jednání ze zdravotních důvodů s odkazem na rozhodnutí o pracovní neschopnosti (bez lékařské zprávy). Potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti obviněného bez uvedení jakýchkoliv dalších skutečností o jeho zdravotním stavu a o jeho schopnosti či neschopnosti
se účastnit jednání u správního orgánu, totiž samo o sobě nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se ústního jednání zúčastnit. Aby se předešlo podobným případům, je vhodné, aby byl požadavek na doložení diagnózy v případě omluvy z důvodu zdravotní indispozice uveden již v předvolání.